Petr Maděřič
Dlouhán, co miluje šašlik na všechny způsoby. Nadšený fotograf a lyžař, co si cestováním plní své sny o poznání světa.
Petr začal cestovat již v útlém věku s rodinou, ač to bylo po Evropě, nakazilo ho to náklonností k cizím krajům. Během studií na gymnáziu a později během sociální práce, se v létě dvakrát vydal stopem po Evropě. Zlom pro něj přišel v roce 2008, kdy odjel do Anglie, kde s přestávkami napůl žije již 12 let.
Většinu času se živí jako pečovatel a stará se o lidi po úrazech páteře. Kromě Anglie žil Petr rok na Novém Zélandu a v Kanadě. Kanada ho naprosto uchvátila, měl to štěstí, že mohl strávit 8 měsíců v městečku Banff v srdci Skalistých hor, kde se převážně věnoval zdokonalování své lyžařské techniky.
Léto si pracovně užil uprostřed lesů v jednom schovaném resortu u malého jezera v Britské Kolumbii, kde medvědi dávali dobrou noc. Dokonce ho neminulo setkání s divokou pumu, která je velmi vzácná a plachá. Stihl také strávit pracovně 8 měsíců v Amsterdamu a několik týdnů dobrovolničil v Palestině v uprchlickém táboře.
Projel Kubu, skoro celou jihovýchodní Asii a část střední Asie. Na podzim 2019 navštívil Írán. Jeho láska k lyžování ho zavedla kromě evropských Alp také do Japonska, Gruzie a na Ukrajinu.
Petr je srdcem batůžkář a na krosnu nedá dopustit. Užívá si jízdu vlakem, který se snaží vyzkoušet v každé zemi, kam přijede. Stejný koníček má v testování stopu, protože mu dokáže hodně prozradit o místních lidech.
Je vášnivým fotografem, považuje se za reportážního a pouličního fotografa. Rád fotí lidi rozličných kultur a život jako takový, i když je pravda, že krajinku také rád cvakne. Jeho fotografie byla publikovaná v kalendáři od Canonu a zrealizoval své dvě autorské výstavy. Něco z jeho prací můžete najít na stránkách fotoklubu Vysočina.
Rád si své cestování vychutnává. Radši toho vidět méně, ale pořádně si užít dané místo, než se honit za každou značkou v průvodci. Provázení si již vyzkoušel při výletu s kamarády na Islandu, v Laosu a severním Thajsku, oba výlety byly zcela v jeho režii. Moc rád si na svých cestách sem tam sedne na dobrý čaj, u toho čte střídavě knihu a pozoruje místní lidi. O svých cestách dělá občas besedy, proč fotit pouze do šuplíku, že? Považuje za důležité dělat osvětu a vymýtit předsudky, které o některých zemích, jako je třeba Írán, mezi lidmi všeobecně panují.
Petr se jako pečovatel naučil trpělivosti, je velmi komunikativní, leckdo by řekl až ukecaný. Má poměrně vyvinutý orientační smysl, ale rád se ve městech „ztrácí“, protože to leckdy vede k objevení zajímavý a tajemných míst. Taky se snaží mít situaci pod kontrolou. Zajímá se o druhé a když je to v jeho silách, tak se snaží pomoc. Ať už je to pozváním na jídlo, zaplacením noclehu v hostelu pro okradeného cestovatele nebo přibráním k sobě někoho kdo vypadá, že se ztratil a hodila by se mu troška povzbuzení.
Když angličtina přestane stačit, nastupují ruce, nohy. Aby si zjednodušil cestování po zemích střední Asie, učí se ruštinu.
Petr si potrpí na rozličné bazary a tržiště. Nachází tam dynamiku, co stojí za to vidět a poznat, odehrává se zde nesčetně příběhů a konkrétně ve střední Asii jsou to místa protkaná historií. Nedílnou součástí je i smlouvání o ceny, které je samo o sobě velmi dobrodružnou disciplínou, která člověka mnohému naučí.
